Evropská centrální banka nadále nepřiměřeně nafukuje dluhovou bublinu eurozóny, zatímco ekonomické zpomalení hlavních evropských ekonomik se dále prohlubuje; na margo těchto faktů je třeba přičíst, dle mého soudu absurdní, postoje části členů výboru, kteří deklarovali ochotu dále snižovat! IR, která je již nyní záporná, a tato diskrepance prosákla do médií několik málo hodin po té, co Mario Draghi, guvernér ECB, deklaroval pevný postoj centrální banky – totiž zachovat IR v současné podobě do 2020.
To, co bylo původně navrženo jako nástroj pro vlády, aby si kupovaly čas k provádění strukturálních reforem a snižení nerovnováhy, se stalo nebezpečnou pobídkou k udržení nadměrných výdajů a zvýšení dluhu; tato politika má ze strany establishmentu dvě odůvodnění: a) nevzniká žádná negativní externalita tak dlouho, dokud je dluh levný, b) a inflace je hluboko pod tapetem ECB, nebo jinak řečeno, absence inflace.
Levné půjčky finančnímu sektoru nemohou být záminkou pro zvýšení dluhu. Japonsko má velmi nízké náklady na dluh a náklady na obsluhu veřejného dluhu Japonska představují téměř polovinu daňových příjmů státu. Japonský dluh je 15krát vyšší než daňové příjmy vybrané vládou v roce 2018. Japonsko,i přes nezˇměrnou monetární a fiskální expanzi nepokročilo k inflační ekonomice téměř ani o malý krůček, náklad nost snah o zabránění deflace, s níž má Japonsko neblahé zkušenosti, jsou obrovské, ale zdá se,že bez výraznějšího úspěchu.
Oficiální inflace eurozóny od roku 2000 vykazuje nárůst CPI o 40%, zatímco růst produktivity byl zanedbatelný a platy a zaměstnanost zůstávají v depresi. Efektivita a širší inovace de facto neexistují.
Měnová politika se změnila z nástroje na podporu reforem ve způsob omluvy pro jejich absenci.
Je také důležité podotknout, že euro není globální rezervní měnou. Euro je využíváno pouze v 31% světových transakcí, zatímco americký dolar je používán v 88%, podle Bank of International Settlements (celkový součet transakcí, jak vysvětluje BIS ve své zprávě, je 200%, protože každá transakce zahrnuje dvě měny).
Výnosy dluhopisů v eurozóně jsou uměle deprimovány a dávají falešný pocit bezpečí, který je zcela zahalen extrémně nízkými úrokovými sazbami a nadměrnou likviditou.
Rozvaha Evropské centrální banky byla zvýšena na 40% HDP eurozóny, zatímco na vrcholu kvantitativního uvolňování nedosáhla rozvaha Federálního rezervního systému 26% HDP USA.
Nákupy Federálního rezervního systému nikdy nepřekročily čisté emise. ECB nadále nakupuje dluhopisy, které, jakmile expirují, budou miltiplikovat zpětné odkupy a dosáhnou sedminásobku čistých emisí.
Šestnáct desetiletých státních dluhopisů v eurozóně vykazuje negativní reálné výnosy. Další dva, řecký a itálský, jsou neuvěřitelnými příklady, protože jejich výnosy (upravené o kurzové rozdíly a inflaci) vykazují zanedbatelný rozdíl oproti americkému desetiletému dluhopisu. Přebytečná likvidita v eurozóně přitom přesahuje 18 bilionů eur.
Absence inflace je kouzelnou formulí, která umožňuje cokoliv, přesto, bližším pohledem, inflační tlaky tu existují a jsou velmi silné. Nejen ve finančních aktivech (obrovská bublina ve výše zmíněných státních dluhopisech) ale i ceny v eurozóně se od roku 2000 zvýšily o 40%, zatímco produktivita je flat. Levný dluh by neměl být dále zvyšován, ale naopak, je to příležitost k jeho snížení.
Politika expanze levných dluhů vede k hromadění dlouhodobého rizika.
ECB ignoruje „tail“ riziko a kumulaci nerovnováh a očekává, že likvidita vytvoří úroveň růstu a inflace, které nebylo dosaženo po dvou bilionové expanzi.
Vlády z celé eurozóny identifikují nízké výnosy jako určitý druh tržního ověřování svých politik, což vede k chybným závěrům, pokud jsou trhy uměle ovlivňovány politikou centrálních bank. Tento placebo efekt vedl mnoho zemí v Evropě k tomu, aby opustily reformní kroky a mnohé se domnívají, že řešením nízkého růstu je návrat k postupům aplikovaným v roce 2008.
Nízké výnosy nejsou známkou důvěryhodnosti a nízkého rizika, ale finanční represe a strachu ze slabšího makroekonomického prostředí v jiných aktivech.
Problém Eurozóny spočívá v tom, že se plně spoléhá na „zkreslený“ vliv měnové politiky, aby posílila oživení a zaměřila se na jediný cíl, a to zlevnit veřejné výdaje na financování bez ohledu na náklady. To udržuje strukturální nerovnováhu, vnímání rizika je rozostřeno a ekonomika se stává méně dynamickou, zatímco dlouhodobá rizika rostou.
ECB se ocitá v peněžní pasti. pokud normalizuje politiku, zmizí „kouzlo“ nízkých výnosů a vlády na to budou reagovat. Pokud si však tuto politiku zachovává, existuje zvýšené riziko opakování krize v eurozóně bez jakýchkoli nástrojů k jejímu řešení. Proto musí ECB nyní zvýšit sazby a zastavit odkup splatných dluhopisů, dokud josu trhy optimistické.
Namísto navrhování opatření na straně nabídky a omezování nadměrného zdanění a redukce  vládních výdajů mnoho analytiků bohužel doporučí více výdajů a větší likviditu jako řešení, která učiní ekonomiku v důsledku ještě slabší.
Hlavním problémem s akumulací dluhu za nízké sazby je to, že má stejný efekt jako realitní bublina. Skrývá skutečné riziko likvidity a solventnosti, protože náklady na půjčky jsou příliš nízké na to, aby byly reálné.